Podněty k víře

Děti jsme měli jen půjčené. Pán Bůh si je vzal zpátky

Zdroj: Hospodářské noviny - Víkend

Datum vydání: 13.8.2010

Odkaz: https://vikend.ihned.cz/

Číslo: 32

Strana: 46

Žijeme ve vsi Ostopovice nedaleko Brna. Máme s manželem dva dospělé syny, Jiřího a Petra, kteří před osmnácti lety vstoupili do mnišského řádu trapistů. Pobývají v klášterech v Novém Dvoře u Toužimi a v Sept Fons na jihu Francie.

S manželem Jiřím jsme se poznali před víc než třiačtyřiceti lety cestou do kostela. On šel z Bosonoh, já z Ostopovic a potkali jsme se tam, kde se cesty křížily. Studovala jsem tenkrát ekonomickou školu a on byl na vojně. Po třech a půl letech jsme se vzali. Pracovala jsem pak v Brně v bance a manžel jezdil po světě s vlakovou poštou. Měl to povolání moc rád a vydržel u něj pětadvacet let.

Postavili jsme si v Ostopovicích dům a spláceli ho dvacet let. Když se narodil syn Jiří, ještě jsem dojížděla za prací do Brna, ale o pět let později s mladším Petrem už jsem zůstala doma. V místě totiž nebyla školka ani jesle.

Když ten mladší trochu povyrostl, začala jsem čtyři hodiny denně vypomáhat v naší vsi na poště. Myslela jsem, že dočasně, ale nakonec jsem tam zůstala šestadvacet let jako doručovatelka a sedm let jako poštmistrová. Práce s lidmi mě ohromně uspokojovala.

Život nám ubíhal jako každému. Pak ale, před osmnácti lety, v roce 1992, nastal zlom. Starší syn dokončil elektrotechnickou fakultu a mladší byl v konviktu v Litoměřicích. Čekali jsme, že Jiří bude pracovat třeba jako asistent na vysoké škole a Petr půjde nejspíš studovat teologii. Ale oni nám jednoho dne oznámili: "Maminko, tatínku, odcházíme do kláštera." Oba. Jejich rozhodnutí vstoupit do mnišského společenství nás v první chvíli zaskočilo. To je přirozené, rodiče vždycky čekají, že se děti stanou jejich pokračováním.

Když jsme vyjádřili svůj zmatek, synové nám řekli: "Jste ještě dost mladí na to, abyste se naučili spolu žít." Bylo to pro nás hodně těžké, není totiž vůbec jednoduché přijmout, že vám děti odešly nadobro. Museli jsme hledat cestu jeden k druhému, a učili jsme se to možná deset let.

Se syny jsme ve styku prostřednictvím dopisů. Jednou za rok spolu s Jiřím navštěvujeme mladšího syna Petra v klášteře v Sept Fons ve Francii. Pravidla řádu povolují nejbližším strávit společně pět dní v roce včetně cesty tam a zpátky. Bývá to v létě. Sedáme v klášterní zahradě, je tam nádherně. Pokaždé je to radostné setkání, na které se dlouho chystáme a těšíme. Když jsme spolu, oslavíme všechny zmeškané svátky a narozeniny, všechno si vypovíme. Zároveň ale víme, že nesmíme překážet v každodenních modlitbách, ke kterým se členové řádu scházejí. Nás to ale neobtěžuje, rádi se přizpůsobíme. Doba v Sept Fons je i pro nás školou. Dříve jsme my vychovávali děti a teď děti vychovávají nás.

Po návratu nám bývá, jako bychom navázali pupeční šňůru, a zase ji přetrhli. Ale člověk musí dát dětem svobodu, aby je neztratil. Snažíme se najít klid v pomyšlení, že naši synové žijí podle svého přání a že jsou spokojeni. Dnes to bereme tak, že naše děti nám byly od Pána jen půjčené, a když je potřeboval, zase si je vzal.

S manželem jsme oba v důchodu a náš každodenní život je naplněný. Dosloužila jsem tatínkovi, který byl nepohyblivý. Byly to těžké roky, ale přesto je považuju za jedno z nejkrásnějších období svého života. Teď potřebuje hodně péče i moje skoro devadesátiletá maminka a manžel mi s ní pomáhá.

Vstáváme hodně brzy, delší dobu se modlím, pak jdu postavit na nohy maminku a potom společně snídáme. Zaměstnává nás zahrada, staráme se o místní kostel. Hodně zavařujeme a posíláme na přilepšenou do českého i francouzského kláštera. Dělá nám radost, že můžeme chlapcům poslat něco, co jim chutná.

Večer obyčejně sedíme s manželem na zahradě nebo v zimě doma v obývacím pokoji a modlíme se za děti růženec. To je taková monotónní modlitba, která nám dává půlhodinu, kdy jsme s nimi duchovně spojeni. Když teď po večerech sedíme a díváme se do zahrady, a oba dva jsme chvála Pánu Bohu zdrávi a nemáme žádné požadavky, říkávám mu: "Jirko, takhle vypadá štěstí." Protože to je úžasný dar, když člověk může sloužit druhým a nikdo nemusí sloužit jemu.

Těžko se mi odpovídá na otázku, jak nám v tom všem pomáhá víra. Nikdy jsem o tom totiž nepřemýšlela, protože my s manželem s vírou denně žijeme a považujeme ji za samozřejmou. Nesoudíme ale nikoho, kdo víru nemá, protože třeba ani neměl příležitost se s ní setkat. Kolikrát vidíte, jak lidé z manželství rychle utíkají. Jenže my dva jsme jednou dali slib, a ten se musí dodržet. Pokud věříme v něco, co nás přesahuje, musíme respektovat i zásady své víry.

Dnes už víme, že recept na šťastné manželství je jednoduchý: Musíte zapomenout na sebe. Za víc než čtyřicet roků soužití už člověk ví, jak na to. A jestli nám Pán Bůh dá zdraví, snad to ještě nějaký čas spolu vydržíme.

Příběh manželů Kubových zaznamenala Naďa Klevisová