Zamyšlení o naději

Jak se mýlí ti, kteří nedoufají!

Jidáš provedl velkou hloupost toho dne, kdy prodal Krista za třicet stříbrných. Ale ještě větší pošetilost udělal, když si myslil, že jeho hřích je příliš velký, než aby mohl být odpuštěn.

Žádný hřích není příliš velký. Jakkoli velká je bída, vždycky konečná a může být přikryta nekonečným milosrdenstvím.

Nikdy není příliš pozdě. Bůh se nenazývá jen Otcem, ale otcem marnotratného syna, vidí nás již z dálky a dojat nám běží vstříc, aby nás objal a něžně políbil.

Ani případná bouřlivá minulost nás nesmí zastrašit. Vichřice, která v minulosti napáchala zlo, se v přítomnosti mění v dobro, jestliže vede k nápravě a změně.

Odevzdána Bohu mění se v poklad, který mu poskytuje potěšení nám odpouštět.

Evangelium připomíná mezi Ježíšovými předky čtyři ženy. Tři z nich nejsou zrovna chvályhodné.

Rahab byla nevěstka. Támar měla syna Farése se svým tchánem Judou. Betsabe cizoložila s Davidem.

Je to tajemství Boží pokory, že tyto příbuzné byl Kristem přijaty a začleněny do Jeho rodokmenu.

Ale také je to v božích rukou prostředek k našemu ujištění:

Můžete se stát svatými, ať už jsou vaše rodiny, váš temperament, zděděné vlastnosti nebo vaše činy v minulosti jakékoliv.

Bylo by však pochybení čekat a správné rozhodnutí stále odkládat .

Někdo dělá dojem jako by si ze života vytvořil trvalou čekárnu, vlaky přijíždí a odjíždí a on?

Odjedu jindy, vyzpovídám se a polepším až na konci života.